Máme tři týdny stafíka, takže na nás přirozeně padá ta „ňuňu“ doba, kdy milujeme všechny psíky a hejtujeme ty, jež psiska nemají rádi. Ještě přirozeněji jsme se přidali do některých bulíkovských skupin na Facebooku, takže máme neustále na očích všechny ty zubožené mazlíky, ale ke vší smůle i debilní majitelé psů, kteří moc rozumu nepobrali.

Zrovna dnes jedna slečna děsivě nadávala, že ten debil taxikář jí nechtěl vzít se psem, když zrovna pršelo a chlupatý kamarád v dešti přece nemůže tlapkat, protože by se mu rozmáčeli polštářky na pacičkách. Jaký že je to kretén, když nevezme chudáka psíka, přitom von chlupáček přece sedí na zemi u nohou a je poslušnej.

Tak jsem si říkal, jestli je slečna vypatlaná kráva z vesnice, ale v diskusi bylo dalších padesát takovýchto hovad, kteří si myslí, že jejich pes je modla, božské stvoření, živočich, na kterého musíte brát ve sto procentech případů ohled. Ono totiž vzít neznámého psa do taxíku, udělat tam neuvěřitelnej brajgl a nechat to taxikáře pak po večerech uklízet, mi nepřijde úplně normální. O nic horší než vozit nepřipoutaného psa.

<ironie>

Samozřejmě tágem jezdí devadesát procent vesničanů, takže jistě nevadí, když po odvozu té paní s božským psem bude pár lidí mít totálně chlupaté oblečení. Že bulíci mají krátkou pichlavou srst, která jde sakra mizerně dostat z oblečení, není ani důležitá, vždyť když jedete taxíkem za nehorázné peníze, nemůžete očekávat, že by tam snad bylo čisto. Též musíte počítat s možnou alergickou reakcí, vždyť psíci si mohou utahat pacinky, takže se budou vozit taxíkem a vy pak dostanete totální rýmu a začnou vám červenat oči, třeba zrovna cestou na pracovní schůzku :)

</ironie>

Pochopitelně by mě vůbec nesralo, kdyby paní potřebovala odvést psíka, co má zlomenou nohu, anebo zdravotní komplikace, pak bych její nasranost pravděpodobně sdílel, ale v případě, že „museli jako doprdele jít pět kilásků pěšky“, mi to přijde absurdní.

Tak jsem šel na jinou stránku, že se podívám na nějaké záživné krmivo pro můj mozek, když vidím pro změnu slečnu, co zcela nasraně víská, když pán v parku nakopl psa, který po něm začal skákat. On totiž božský pes, pokud to ještě nevíte, může na všechny skákat, cenit zuby, vrčet a čuchat a vy musíte jen nehybně stát jako dementi a čekat, až nezodpovědný majitel nevychovaného čokla odchytí a se zhrzeným pohledem odejde, v horším případě vás ještě pošle do temných míst, protože jste měli blbé připomínky.

Já nemám nic proti volnému běhání psů v parku, naopak, pes s náhubkem v parku je tak trošku jako dement, co nemůže vzít ani klacek do huby, ale vždy tak, aby neohrožoval a neomezoval ostatní návštěvníky parku. Pokud váš pes poslouchá na slovo, vypusťte jej, pokud jdete mezi lidmi, mějte jej na vodítku a pokud na někoho pes začne skákat a cenit zubiska, prostě počítejte s tím, že jej může kdokoli v sebeobraně nakopnout.

Tak jsem místo třetí skupiny některé opustil, zaklepal si na čelo a šel toho našeho frajera naučit další povely, abych neměl doma nevychovaného čokla.

Pro lidi samozřejmě platí, že běžet ke psovi a začít si ho hladit, je absolutně stejně debilní, my také nechodíme hladit vaše děti. Pes není veřejný majetek ani hračka pro všechny, pokud to nechcete respektovat, nedivte se pak, když vám ten pes odnese kousek prstu. Můžete se majitele nejprve zeptat… :-)

Na Facebooku kolovala soutěž o stovky iPadů, iPhonů či iPodů. Řada lidí si myslela, že jde o idiotský podvod, ale já jsem se přesto přidal, sdílel příspěvek a vyčkával. Když mi do emailu přišla informace o výhře, nevěřil jsem vlastním očím – vážně to funguje? Vážně jsem vyhrál? iPad?!

A email nelhal, za týden přišel majitel Facebookové stránky a iPad mi předal společně s poděkováním, že jsem se soutěže zúčastnil. Někdy se dějí věcí, které by člověk absolutně nečekal. Někdy, kdy to opravdu nečekáte, se něco změní a vy… vyhrajete. Nyní mám nový iPad, mohu hrát, číst knížky, surfovat na internetu v posteli a strašně mě to baví.

Zkuste to i vy, přidejte se do jedné z mnoha skupin a vyhrajte. Je velká pravděpodobnost, že i vy vyhrajete iPad, nebo nový telefon od jablečné společnosti.

Vyhrát něco skvělého je přece tak snadné a rychlé. Ne, dělám si prdel, do žádné stupidní stránky jsem se nepřidal, a pokud vy ano, vážně byste měli něco změnit. Žádné takové stránky nefungují, jen podporují lidskou naivitu a touhu mít něco s nakousnutým jablkem.

Když jsem vezl auto na polep matné oranžové fólie, pár dní jsem jásotem pokřikoval, že auto bude lépe vidět, že do nás nabourá maximálně někdo totálně zfetovaný, a že to samozřejmě vypadá skvěle. Asi proto, že široko daleko oranžové matné auto jen tak neuvidíte.
Jestli mám něco rád, tak je to jedinečnost. A výstřednost.

Po fólii za nekřesťanské peníze jsem měl první nehodu. Když jsem tvrdil, že oranžovou svítivou matnou fólii přehlédne jenom zfetovaný idiot, nevěděl jsem, že se to fakt stane. Řidič pod vlivem drog bez povinného ručení nás zezadu boural s přítelkyní, u něj v autě byla další smečka složená ze čtyř jedinců snědé pleti, přičemž polovina neměla občanský průkaz a jeden nevěděl, kde bydlí.

Kancelář pojistitelů vyřešila škodnou událost, policisté prohřešek kreténa, co sedá za volantem zdrogovaný, my dvě hodiny mrzli venku a záda nás boleli ještě pár dní.

Zadek auta vypadal trošku zdeformovaně, fólie se potrhala, auto už jsem se chystal prodat a vyhlížel Peugeot 407 v rozumné výbavě jako koupi bezpečnějšího (většího) vozu.

Tři týdny po nehodě, včera, jsem vezl mámu domů, že jí tam vysadím z práce a pojedu k sobě domů. Paradoxně jsem jel pomalu, protože v kufru byla ukázková přehlídka bylinek, na kterých ujíždím, takže jsem si nechtěl udělat v uklizeném autě bordel.

Zelená, za mnou nalepený náklaďák, tak pomalu vyjíždím do prudkého kopce, abych necouvl, projíždím křižovatkou, když máma křičí…

Vteřina. Dupnutí na brzdu, vidím bílé auto, jede tak 60 – 70 kilometrů v hodině. Brýle, padají mi z obličeje, kolenem se bouchám do sloupku pod volantem, v zádech mi nepříjemně křuplo. Koukám na mámu, jdu z auta, kulhám, bezohlední retardovaní zmrdi jedou dál, nikdo nezastaví, přestože nehoda nebyla na pohled malého rozměru. Škodu přes 200.000 lze okem postřehnout celkem snadno, zastavit a optat se, zda jsou všichni OK, nezabere ani dvě minuty.

Holt čecháček je stvoření idiotské, z auta nevyleze, ale sám by pomoci chtěl. Na tyto idioty jsem extrémně vysazený, osobně vždy zastavuji, pomáhám, tážu se, neb nevím, zda malý pád z kola nemůže být vnitřní krvácení.

Mé auto na odpis, bez možnosti nastartovat, paní, co neúmyslně jela na červenou, to dostala do dveří, ale všichni v pořádku. Bolavé koleno a záda přestanou, v záchrance se sedělo dobře, a hasiči se moc neohřáli a zase jeli pryč.

To špatné na tom je, když člověk vystřízliví, uvědomění toho rizika. Že bych nebrzdil, že bych jel rychleji, že by nás druhé auto vzalo bokem. Mámu by museli zajisté vystřihovat a já bych si to neodpustil. Ani nevím proč, jel jsem předpisově, bezpečně, ale nenáviděl bych se.

A tak jsem s prominutím zasraně rád, že oranžové matné auto půjde na odpis, že si koupím něco velkého, bezpečného (tank nebo ponorku) a že i přes mrznutí venku jsme všichni v pohodě J Protože plechy jsou plechy a zdraví je zdraví.