Patrik Vogl - mladý, úspěšný publicista a kreativní fotograf

S Windows jsem vydržel šest dní...

A cítil se jako bezmocný. Pokud někdy okusíte Apple a konkrétně OS X, Windows (ať už 7 Ultimate či cokoli jiného) nebudete chtít. Dostal jsem Home Premium Windows 7, udělal upgrade na Windows Ultimate (to jen proto, abych si mohl přepnout do anglického jazyka, což beru za základní věc) a stále jsem byl nespokojen.

Nepoužitelný prohlížeč, otřesný přehrávač hudby, šílená správa aplikací, úděsná instalace. Windows je prostě pro zvláštní druh lidí, který potřebuje sledovat log instalace a onanovat nad řádkami kódu, nebo opravdu nechápu, k čemu je namátkou tisíce řádků o prováděných procesech při instalaci software. MAC? Přesunete ikonku. Připojíte USB Flash disk a ve Windows se objeví hlášky typu “instalace zařízení”. Děkuji, nechci.

A tak jsem po šesti dnech odešel z Windows a přešel zpět k MACu na desktopu. Nyní už jen vyčkávám na iPad, který si rozhodně koupím a to ihned, jak bude na pultech. S Microsoftem už nechci mít nic spojeného a odmítl jsem i recenzování nových Office pro MAC výměnou za licenci – prostě nemám o další balast zájem.

Trápí vás tento názor? Potřebujete se teď vykřičet a povídat cosi o vnitřku OS X? Máte chuť být agresivní? To je velice, ale opravdu velice dobře.

Team Viewer - dokonalé sdílení obrazovky (MAC, Windows, iPhone)

Jsem opravdu nadšen. Posledních pár desítek minut jsem strávil s Jirkou Vyhnálkem při testování Team Vieweru – Windows ↔ MAC, nyní otestováno i na iPhone. Na sdílení obrazovky je desítky super aplikací, ale Team Viewer je lepší – je to nejjednodužší způsob, jak někomu nastavit vzdáleně počítač bez jakékoli konfigurace.

• Aplikaci Team Viewer stáhnete na oficiálních stránkách pro osobní účely zdarma.

instalace je primitivní a zvládne jí i totální lama během jedné minuty – program navíc nemusíte instalovat, ale stačí pouze spustit, což některým vystrašeným fňukalům udělá radost. Na MACu jsem měl vše vyřízeno do 30 vteřin, Windows je na tom o něco hůře.

Základem je hlavní okno aplikace, kde najdete políčko pro přihlášení ke vzdálené ploše a vlastní ID a heslo, které se vygeneruje ihned po startu aplikace a pokud jej trvale nezměníte za vaše, mění se při novém spuštění aplikace. Je tedy na výběr.

Mám nutkání zkoušet nové věci a nesmyslně experimentovat

Poslední dobou se vážně nevidím. Ani netuším, co přesně mě ovlivňuje, ale je to opravdu silné. Prostě mám poslední dobou dost zvrhlé nápady.

Asi to začalo koupí 12” notebooku s Windows 7, což jsou hned dva paradoxy. Nyní to však následuje pokukováním po Nikon fotoaparátu, chutí na cigaretu či touze vyzkoušet HTC HD2 či si jej případně koupit namísto iPhone 3G. Navíc jsem trochu více začal hrát hry, vrátil se ke Twitteru, smazal minulost s několika -ex a celkově si udělal pořádek v osobním životě.

Jsou to vlastně jen hlouposti, ale když mezi tato naprosto nepochopitelná rozhodnutí přidáte ještě pár osobních změn, je cítit, že se něco děje. Možná bych se chtěl odstěhovat kamsi daleko a vyzkoušet jiný život, možná bych chtěl mírně pozměnit tento a soustředit se pracovně na jednu jedinou věc, která mi za poslední měsíce dost utkvěla v hlavě.

Třeba je to jen zimní období, třeba psychická rozmrzelost ze stereotypu, který poslední roky zažívám. Chtělo by to něco neuvěřitelně revolučního – něco, co pozitivně ovlivní i mé okolí.

Ludovico Einaudi je můj nesmrtelný bůh

Miluji jeho hudbu. Je úžasně inspirativní a dělá z šukání krásné a dlouhé milování, zatímco při relaxačním poslechu plodí nepředstavitelný počet úžasných myšlenek. Lidé málo přemýšlí. Málo si sedají do křesel, relaxují a bádají nad věcmi, které mohou být na první pohled zcela jasné, ale ve skutečnosti nevysvětlitelné.

Pusťte si jej. Pusťte si hudebního maniaka jménem Ludovico Einaudi, který ovlivní váš pocit a přesvědčí vás o tom, že ležet na louce, pozorovat hvězdy a přemýšlet je jedna z nejbáječnějších věcí. Ludovico je v dnešní době pro mé uši neporazitelný bůh!

Slyšel jsem statisíce hodin hudby, desítky té klasické, ale Ludovico je jiný. Je drzý a jeho tvorba hraničí s klasickou hudbou a usměvnou komedií. Je optimistický, ale zároveň neuvěřitelně smutný a vtíravý. Vyptává se, přestože cílem je odpovídat. Ludovico je něco jako kouzelné stvoření z jiné planety – z planety, kde lze mít zavřené i otevřené oči zároveň.

Nadchněte se pro každý okamžik, vnímejte každý tón a vyjadřuje své pocity tak, jak umíte. Ludovico je inspirativní král, který vás bude od dnešního dne motivovat. Stačí mu dát šanci prorazit do vašich duší.

Potřebuji sluníčko. Sluníčko po celý rok!

Někdy lituji toho, že jsem se narodil v Praze. Mám totiž občas pocit, že zimní období je pouhý trest za letní slunění, nicnedělání a relaxování. V létě prostě vypínám a absolutně nic neřeším. Pravděpodobně proto, že sluníčko je ten nejlepší nabíječ energie, který znám.

Miluji sice ženy. Jejich rozmanitost, jejich nádherné oblé tvary, jejich dlouhé sexy nohy. Přemýšlím ale, jestli bych všechnu tu krásu ženského boha vyměnil za sluníčko. Nemůžu se rozhodnout; ženy jsou dokonalé stvoření a sluníčko jim jen přidává na kráse. Tu dokonalou kombinaci potřebuji. Potřebuji hladit dlouhé nohy rozpálené od zářícího sluníčka, kousat do děsivě suchých rtů a lízat poslední kapky vody z nádherného hrudníku. Chci být to perverzní sluneční prase, které v létě vylézá ze svého úkrytu.

Jenomže nemůžu, protože sluníčko nesvítí.

Měl bych se odstěhovat, někam hodně daleko. Někam, kde není zima, ale stále existují krásné ženy. Ty s dlouhýma nohama a rozkošnou vůni kůže. Léto je nesmírně skvělé. Všichni odhodí těžké bundy, tlusté svetry a poodhalí kus své krásy. Svého božského těla. Nenávidím všechny za tu krutou zimu a úděsné oblečení. Kéž by i v zimě mohli všichni chodit téměř nazí.

Má smysl nadávat dětem za to, že se chovají jako prasata?

Každý rodič má před sebou těžké povolání – vychovat dítě. Možná je lepší vynechat ty žvásty, že řezat dítě rákoskou jsou metody naprosto k ničemu. Mnohem zajímavější je otázka, za jaké situace tyhle děti třískat a kdy je raději nechat být – říká se tomu pochopení.

Je mi špatně. Jsme horší jak prasata, která jsme vlastně samy vychovali tak, abychom je mohli “urážet”. To nadřené a silné zvíře jsme zavřeli, vykrmili a přizpůsobili ke žrádlu a nyní na něj nadáváme. A děti jsou vlastně naše vychovaná prasátka. Pustíme je do světa, necháme je přizpůsobit a poté jsme nespokojeni s tím, že zapadli mezi ostatní.

Je sice smutné, že tyhle děti přijdou domů s rozpíchanými žíly, nebo s jointem za uchem. Vždyť důležitější než řev je ale otázka, kde se obecně ke drogám, vulgaritám a podobným sračkám dostali. Kurva, už jsem zase sprosťák. Vlastně ne, pouze jsem se přizpůsobil dnešním požadavkům. Aklimatizoval jsem se mezi společnost.

Sere mě, že si dnešní společnost ničeho neváží. Patnáctiletý coury dnes roztáhnou nohy a nechají se píchat, aniž by věděli, co je to kvalitní sex. Kluci si zapálí cigárko, otevřou pivo a snaží se vypadat jako jejich táta – protože ten chodí do hospody, kouří doma v obýváku a považuje to za pohodlnost. Ten táta pak svému dítěti trhá ruce za to, že si strčil do pusy právě to cigáro v patnácti.

Nechte proboha ty děti. Je smutné že fetují, vypadají jako šaškové a neumí se chovat galantně, ale oni se jen přizpůsobili většině. Mezi svými jsou “normální” a zakazovat jim cokoli, co se dnes považuje za standard je nesmysl. Smiřte se s tím, že nás nemusí trápit globální oteplování, zvyšující se počet muslimů, nebo cokoli celosvětového – měli by nás trápit zvyky, které jsme za stovky let vybudovali. Zvyky chovat se jako kreténi.

Stal se ze mě blogger!

Blogger není záležitost stylu; není to psaní jednou týdně, ani neustálé žvástání o Apple, Microsoftu, ani čemkoli jiném. Je to o poznávání života někoho jiného – někoho, komu se říká blogger. A tak jsem tady. Sedím, dávám si nutnou dávku “Californication” a uvědomuji si, že psát je skvělé. Psát o tom, co člověka napadne a vyřvávat myšlenky, které lidé běžně uvězní na Facebooku a jiných sociálních sítí.

Blogger je životní styl. Dělit se s někým o svůj život a nabízet zvědavcům informace a vlastní pohled na vnější podněty. Pomalu ale jistě se stávám bloggerem. Své myšlenky tajně píši a je jen otázkou času, kdy se rozhodnu je ventilovat ven. Něco mi říká, že ten čas přišel. Čas, kdy není nutnost denně psát – čas, kdy je potřeba sdělovat.

Když jsem kdysi zakládal onen pseudo-blog s názvem “Real Life”, cílem bylo nabízet realitu denního života. Nyní je realita někde v ústraní a jediná témata, která se zde neustále probírají jsou počítače, internet a společnost. Kurva. Přitom tam venku jsou právě ty hnusný i krásný věci, sexy ženy, slunce.

Stal jsem se bloggerem a tenhle internetový plátek bude konečně právem nazvaný “Real Life blogem”. Možná je ot výzva, možná možnost, jak odradit většinu těch nenasytných čtenářů. Možná je to jen pouhá chuť dělat věci jinak…

Asus 1201HA: Skvělý 12,1” pomocník s osmihodinovou výdrží

Nedávno jsem byl za klientem a postrádal jsem mobilní zařízení, kde poběží localhost, abych mohl ukazovat web, aniž bych jej musel umístit na internet. Notebook jsem s příchodem MACu prodal, ale jak jsem později zjistil, ke své práci přenosné zařízení potřebuji.

15,6” Compaq vydržel s těží tři hodiny, byl těžký a rozměrově objemný, takže jsem jakýkoli podobný notebook zavrhl a poohlédl se v kategorii, kde končí netbooky a začínají notebooky. 12” – 13” přenosné počítače.

Hromada nekvalitních Acerů se kterými mám velice špatné zkušenosti, nějaké zbytečně drahé Sony a vedle nich velice příjemný střed – Asus 1204HA ve stříbrném provedení kopírující Apple Macbook styl v poměrně příjemném plastu imitující hliník. Na první pohled příjemné zařízení.

HW konfigurace je asi méně podstatná. Důležitý je snad jen úsporný Intel Atom procesor, širokoúhlý 12,1” monitor s LED podsvícením, klávesnice v plné velikosti, 2GB RAM, bezdrátové standardy či 250 GB HDD. Jednou větou, konfigurace odpovídající ceně pohybující se okolo jedenácti tisíc korun.

Asus 1201HA v praxi

Neví důvod cokoli natahovat či zobrazovat screenshoty testů – to je prostě nesmysl. Podstatně důležitější je, že notebook reálně vydrží při kancelářské práci a zapnuté Wifi 7 – 7,5 hodiny provozu, při sníženém jasu a vypnuté Wifi se pak dostanete na příjemných deset hodin a více.

12,1” displej s rozlišením 1366×768 (HD) je velice příjemný, lesklý povrch bohužel samozřejmostí. Klávesnice vypadá naprosto úchvatně a s Compaq Mini s 10” se nedá srovnávat – skvělé jsou mezery mezi tlačítky, které jasně napodobují zmíněný Macbook. Ale dobrá, dnes Apple kopíruje snad každý.

Touchpad je naprostá tragédie. Miniaturní, téměř nerozeznatelný od okolních plastů, jedno veliké tlačítko poměrně extrémním způsobem kazí dojem designu. Jako nutnost zajisté postačí, nicméně pro dlouhodobější použití je bezdrátová myš nutností.

Touchpad umí multi-touch gesta, což je absolutní nesmysl a kvůli jeho velikosti jsou gesta de-facto nepoužitelná. Jediné použitelné je snad posouvání stránky dvěma prsty, ale otáčení obrázku a podobně nevyužijete. Poněkud mě zaráží, že i Asus se snaží rvát Apple technologie, přestože by mohl nabídnout raději větší touchpad v širším provedení, což by ve výsledku přineslo mnoho více užitku. Touchpad je jedním slovem otřesný – na druhou stranu, kolik touchpadů lze hodnotně používat?

Webcamera s 0,3Mpx nepotřebuje komentář, stejně tak jako Bluetooth či Wi-fi. Příjemná je signalizace stavu baterie dle kapacity zpředu, kde najdeme modré nerušící diody. Nad klávesnicí jsou pak dvě tlačítka – ty se mačkají poměrně špatně, ale využívají se vlastně jen zřídka. Po pravé straně klasické zapnutí / vypnutí, vlevo naprosto nesmyslné vypnutí / zapnutí Touchpadu, což lze udělat pomocí Fn klávesy. No, pár tlačítek by šlo také dát pryč a využít místo lépe. Zmíněné ovládání Touchpadu skutečně nepochopím a nedovedu si představit, že by někdo několikrát denně zapínal a vypínal Touchpad.

Z boku nalezneme 3× USB, miniaturní konektor pro napájecí kabel, čtečku karet, ethernet port, VGA či otvor por větrání. Tím můžeme vlastně zmínit, že Asus 1201HA je velice tichý a chladí se naprosto galantním způsobem. Pokud se prohlédnete klávesnici pozorněji, najdete čtyři větší otvory, z kterých vystupuje teplo, takže chlazení je velice slušně vyřešené a narozdíl od Compaq Mini a dalších se Asus uchladí s přehledem, aniž by dělal kravál.

Stránkování textů