Archiv pro rubriku: Sex a vztahy

Ženy, které mají mylnou představu ohledně krásy ženského těla

Matně si vzpomínám na časy, kdy jsem v patnácti poslouchal od spolužáků řeči typu: “to je roštěnka, tu bych si dal.” Zapomenu na to, že v těch patnácti byly znalosti těchto mládenců na úrovni batolete a v sexu by uspěli jen těžko. Spíše mě zaráží, kdo že to ty “roštěnky” byly – ploché bříško, dlouhé vlasy, výrazně namalované a značkovým oblečením ověšené. Jasně, tohle byla roštěnka! Ideální holka pro nevybitého puberťáka, který tvrdne už jen pohledem.

Už v patnácti jsem měl trošku jiný vkus – sice směřoval hlavně ke starším ženám, ale především k normálním holkám. K těm, kteří neměly na obličeji tolik pudru, že by mohly dělat chodící reklamu na značkovou kosmetiku a zároveň k těm, kteří vedle dobrého sexu mohly na první pohled poskytnout trošku více.

Netvrdím, že sex není v životě důležitý (naopak), anebo že sexy postavy v pánských časopisech nebyly potěšením pro mé oči. Bohužel či bohudík, těm anorektickým pseudo-modelkám jsem se vyhnul oklikou a začal hledat krásu trošku jinde. Nejsem sice poněkud úchylný Saudek a rovných sto kilo či více na ženské postavě mi přijde poněkud nechutné, nicméně tvary, ty mám opravdu rád.

Dnešní mládeží obdivované holky jsou odporné – nemají zadek či boky, nad břichem jsou zřetelně vidět všechny kosti a celý obličej pokrývá makeup, pudr a další kosmetika. Škoda toho, hodně žen by mohlo ukazovat svou přírodní krásu, ale namísto toho se radostně naplácají pudrem, aby zakryly veškeré tvary obličeje. Z krásných tvarů se pak stává jeden odporný a beztvárný celek, který podtrhuje nepřírodní barva a hodně laciné zkrášlování.

Zkuste se někdy podívat na ženy okolo sebe, jak jim makeup končí na lícních kostech a na samotném krku či v dekoltu je o několik odstínů jiná barva, než v pečlivě vyhlazených tvářičkách. A vážně se vám tahle umělá panenka líbí? Opravdu?

Pokud si na sebe holka napatlá onu hrst makeupu a pudru, pod oči si udělá tlusté černé linky a v očích jsou jasně viditelné barevné kontaktní čočky, vážně to není ukázka vkusu a elegance, ale nevkusu a odpornosti. O to horší jsou ale ty dámy, které všechny zvýšené body vyšperkují peroxidovou hlavou, ve které musí být zákonitě úplně nasráno.

Pořádná holka nepotřebuje kosmetiku, protože ráno, v pánské košili, vypadá nepopsatelně sexy. Nemusí být zjevná anorektička, protože boky, malinké bříško a pořádný kulatý zadeček, to je ukázka nádherné postavy. Nenechte se dámy oblbovat, ikony módních časopisů obdivují nezralé patnáctky a beznadějní onanisté, nikoli normální muži, kteří to s vámi budou opravdu umět.

Nepoužívejte peroxid, nedávejte si okolo očí několik centimetrů tlusté linky a vykašlete se na zvýrazňování řas – stejně si toho 99% mužů nevšimne. Nikdo nechce nudné a anorektické prkno s přemalovaným obličejíčkem, všichni chtějí krásné tvary a přírodní krásu, kterou zajisté máte.

Neznamená to, že decentně namalovaná žena nevypadá dobře, ba naopak – dnešní ženy ale absolutně nechápou význam „decentní“ a jejich snaha o zkrášlení dopadá katastrofálně.

Miluji své rodiče a sestru, protože již nejsem nesnesitelný puberťák!

Když jsem si poslední dny hodně povídal s tátou a mámou, uvědomil jsem si dvě věci. Tou první je, že blogeři nepíší o své rodině. Do jisté míry vím, jaký je Jakub Vaněk nebo třeba Viktor Hanáček, ale nikdy jsem od těchto lidí nečetl, jaká je jejich rodina. V podstatě mám na twitteru jediného člověka (Migelcore), který aktivně píše o své rodině. I můj Twitter teď obklopují fotky rodiny a jasně mluví o mé spokojenosti. Přijde mi škoda, že lidé o svých rodičích nemají na stránkách  krátký odstavec.

Miluju svou rodinu. Můj otec je technický blázen, co neustále mění telefony, pročítá fóra a hrabe se tam, kam to lidem nad čtyřicet není přístupné. A tobě už, drahý, bude co nevidět padesát. Snad každý den přijde ukazovat svůj iPhone 4 a očekává, že poletím pro iPad a začnu provokovat o ztrátě signálu jeho milovaného telefonu. Když jej vidím z dálky, začnu automaticky vytahovat telefon, očekávám to samé a přes ulici na sebe máváme. Vypadáme jako párek řádných exotů na halucinogenech.

Tahle provokace k tomu patří. Vlastně svého otce beru jako kamaráda, který i přes své chyby nemá konkurenci. Nejdůležitější ale je, že jej beru jako člověka, od kterého mě pochvala potěší nejvíce. Když mi nedávno pochválil článek na blogu (po cirka čtyřech letech?), až v ten okamžik jsem pochopil, že jsem se opravdu naučil psát a celé předělání webu bylo o novém designu nejméně.

Má matka umí být neuvěřitelně optimistická ženská. Strašně ráda obsluhuje návštěvy a je velmi pohostinná. Zároveň vím, že večerní sezení na balkóně je hodně přínosně strávený čas, a když máme nějaké rozpory, končí v okamžiku, kdy opouštíme místnost. Vlastně je to jeden z mála lidí, kteří umí utnout hádku či neshodu a začít normálně komunikovat, jako by se nechumelilo.

A to jídlo! Zdeněk Pohlreich se může zahrabat, protože moje maminka dělá to nejlepší jídlo, o kterém se vám ani v tom nejbáječnějším snu nemůže zdát.

A nakonec Deniska. Toho malého parchanta budu milovat navždycky. Je to sluníčko, které by se pro lidi přetrhlo, které umí bojovat a zvládne situace, nad kterými by jiní bez dechu ležel na zemi. Jelikož bydlí pryč, o to víc si cením každé návštěvy, společné kávy nebo diskuse, která nikdy nemá konce.

Vůči své rodině jsem otevřený – nikdy jsem netajil, že jsem kouřil, nikdy jsme neschovával hromadu prášků, co jsem kdysi bral a kdykoli to šlo, mluvil jsem (i když to nebylo ideální). Celé to ale dřív tak skvěle nefungovalo.

Dřív to nestálo za nic. A když se ohlédnu, je to jen proto, že si každý musíme projít pubertou, kdy jsme na ránu. Zpětně bych si naflákal pár facek. Nikdy jsem neměl potřebu rozbíjet okna a nadávat důchodcům jako typický gauner, ale svými názory jsem byl prostě “fracek”. Pokud vám je patnáct, zkuste zapřemýšlet – neřešte to, jestli se musíte doma učit nebo nemůžete do rána pařit ve městě. Uvažujte nad tím, proč to pro vás rodiče dělají.

Svým rodičům jsem vděčný. I když nesdílím všechny jejich názory a pohledy na svět, naučili mě tisíce věcí, za které jim musím poděkovat. Nikdy jsem nebyl rozmazlený parchant, který si luskl prsty a měl, co si zamanul. Narozdíl od některých díky tomu umím bojovat a vím, že nic není zadarmo. Mami, tati, díky. Teď je ten pravý čas vám poděkovat.

Kterak jsem se naučil usmívat a začal svět vnímat radostněji

Za poslední rok jsem toho změnil hodně, přesto jedna změna byla dost zásadní – začal jsem se více usmívat a být pozitivní. Moc se mi líbí nápad Tomáše Jelínka, kterého v podstatě napadlo to samé, co mě před rokem. Dělat lidem radost. Bez jakéhokoli důvodu nebo vedlejších úmyslů. Prostě jen proto, že svět je rázem radostnější a někdo spokojenější.

Když nakupuji, snažím se být pozitivní. Kdysi jsem vcházel do obchodu s mumlajícím “dobrý den”, dnes do stejného obchodu vcházím se slovy: “Přeji krásný den, pane.” A na takovýchto trivialitách je celé radostnější žití postaveno – na drobných komplimentech a osobnější komunikaci. Ať už komunikuji s kýmkoli a kvůli čemukoli, snažím se v protějšku vzbudit dobrou náladu a pozitivní emoce.

Ačkoli je v onom obchodě cílem nakoupit, trocha pozitivní komunikace nemůže uškodit. Nemám rád zbytečné mluvení o soukromí a jiné vybavování, nicméně slušný pozdrav a líbivé odpovědi nejsou vůbec od věci. A tak, pokud v krámě odpovídáte na otázku: “Mohu vám nějak pomoci?” odpovědí: “Ne, díky”, odpovězte jednou otázkou: “Zatím ne, děkuji. Kdybych ale cokoli potřeboval, určitě mi bude radostí.” S trochou úsměvu navíc uděláte nejednomu člověku krásný den.

Stejným způsobem se ale můžete rozloučit se slovy: “Mějte krásny den”, namísto strohého “Na shledanou”. Celé je to tedy založené na jednoduché základní komunikaci, nijak vás to neobtěžuje a za celý rok jsem nenarazil na člověka, kterému by takovéto jednání vadilo, případně na někoho, kdo by takovéto jednání neobětoval také.

Zároveň musím hlavně říci, že Tomáš Jelínek má opravdu skvělý nápad – kupte květinu, najděte nějakou krásnou ženu a obdarujte ji bez vedlejších úmyslů, bez výměny telefonních čísel, bez zdlouhavé komunikace. Možná časem půjdete po Karlově mostě a budete právě vy tím, kterého neznámý člověk obdaruje pozdravem, komplimentem, nebo drobným dárkem.

Měli bychom se k sobě chovat lépe a dělat dny radostnější, protože řešení je opravdu snadné a pro každého akceptovatelné. Úsměv je nepopsatelně božský a kouzelný, skrývá mnohá tajemství a jeho darování má, alespoň pro mě samotného, obrovskou hodnotu.

Podzimní procházka, listím zakryté cesty a voňavá mladá kundička


Článek není vhodný mladším osmnácti let. Pokud vám nebylo 18, odejděte. Čtením vyjadřujete svou plnoletost.


Podzimní procházka lesem, listím zakrytá cesta a my se náhle dostáváme do temných úskalí. Celou cestu sleduji její krásné tělo a zakulacený zadeček, který přímo prosí o naplácání. Její velký výstřih mi dodává okamžitou erekci. Opírám ji zády o strom, jednou rukou se prohrabuji ve vlasech, ústy líbám její velké rty a druhou rukou rozepínám obtažené kalhoty, pod kterými vykukují vlhké kalhotky s vůní mladého kůzlátka.

Provoněná kundička a půvabně mokré kalhotky nenechávají můj rozkrok v klidu. Prstem přejíždím ve studánce, klekám si před božský rozkrok a jazykem prozkoumávám schovanou a tajemnou perlu, která ji doprovází k hlasitému sténání.

Rukami mi tahá za vlasy, zatímco mé ruce mačkají její zaoblenou prdelku. Zajíždím jazykem dovnitř a vnímám každé vzdechnutí i tlukot srdce. Snažím se dostat co nejhlouběji a užívám si chuť božské matky přírody.

Zvedám se a šeptám ji do ouška: “Chci tě dělat zezadu!”. Jakmile se ohne a zapře o strom, vytahuji svůj ztopořený penis a pomalu vjíždím do promáčené jeskyně. Mačkám její nádherná skákající prsa, zakousávám se do zotročených zad a tvrdě přirážím.

Miluji její orgasmus. Zatíná svaly, dostává křeče, hlasitě vydechne a zaryje nehty do mého těla, zatímco penis prožívá nepopsatelné chvilky těsně před výstřikem. Udýchaná, unavená a stále v křečích klečí před mým rozkrokem, osahává penis zespodu a líbá jej po celé délce. Bere jej tvrdý a nenasytný do úst a já pociťuji krásu pevných, silných rtů. Skvěle kouří a užívá si každý okamžik, zatímco já hlasitě vzdychám, odhrnuji její vlasy z tváře a společně s otevřenými ústy dostávám příjemné pocity do břicha.

Naposled hlasitě vydechuji a cítím, jak ze skvěle obšťastněného penisu stříká semeno, které se rázem ocitá nejenom v puse, ale také okolo ní. Jako v úžasné porno-pohádce sleduji, jak jej zbožňuje a užívá si mou spokojenost.

Skutečná rovnoprávnost nemůže existovat, když žena není muž

Vedl jsem teď s mým hodně oblíbeným přítelem diskusi o rovnoprávnosti a shodou okolností navázal na článek Jakuba Hájka o diskriminaci. Článek si určitě přečtěte, ať už se s ním ztotožňujete či nikoli.

Pojďme se ale podívat na jednu z velmi diskutovaných věcí – nemožnost odmítnout poskytnutí zaměstnání z důvodu pohlaví. To totiž podle mnohých není nic jiného, než prachsprostá diskriminace. A přitom to celé začíná na opačném břehu. Jak krásné by bylo, kdyby i dnes ženy “seděly u ohně” a muži “chodili na lov”. Bohužel pro nás, ženy u ohně sedět nechtějí, protože lov je údajně lepší. Souhlasím.

V praxi si představte, že se žena uchází o zaměstnání ve firmě, kde převažuje mužská populace. Nic proti tomu, ženské myšlení je jiné a může vnést mnoho informací a inovativních nápadů do firmy – horší však je, že zcela odůvodněné odmítnutí je bráno jako diskriminace. Pojďme tedy zaměstnávat, všechny, bez výjimky – ale když už, tak pro všechny stejným měřítkem.

Je totiž všeobecně známo, že ženy nejsou na fyzicky náročnou práci stavěné. Ba dokonce není potřeba nijak polemizovat, neboť stačí pouhý pohled na ženské a mužské tělo. Pokud nemáme dělat rozdíl mezi mužem a ženou, tak ať. Pošleme ženy dělat na stavbách, tahat těžké kýble s barvou a pracovat v dolech. Vždyť nebudeme sobečtí zbabělci, budeme jen spravedlivě nabízet práci – všem, bez ohledu na pohlaví.

Pokud chtějí ženy pracovat a my je nemůžeme odmítnout z důvodu nařčení diskriminací, pak je nutné ženy zaměstnávat v naprosto stejném měřítku, jako muže. Bez ohledu na to, že žena je stvoření křehké a pro manuální práci jen těžce nevyužitelné. Tak jako nenajdete muže za šicím strojem, nenajdete ženu kopat v dolech. A něco mi říká, že tak je to správně.

Smutné je, že ženy si za to mohou samy. Kdysi pár ženských hlav hromadně hlásalo, že mužská práce je jednoduchá a zvládnou ji také. A od té doby to celé začalo. Nikdo si již však neuvědomuje, že dávat výhody ženám oproti mužům (a samozřejmě naopak) je pro změnu diskriminování zaměstnance. Ruku na srdce, který zaměstnavatel s radostí vědomě zaměstná méně produktivního člověka (žena), když vedle něj stojí člověk (muž) produktivnější?

Až uvidíte na fotografiích ženy strhané prací k smrti, není důvod je litovat. Každá žena má na výběr, kde bude pracovat. A pokud má pocit, že příroda stvořila Evu pro dělnické práce a Adama pro vyšívání, budiž. Ti svalovití a manuálně schopní nechť usednout za šicí stroje a ženy ať stěhují nábytek. Jedno je ale jisté: nebude ani oblečení, ani dostatek stěhovacích společností.

Zkuste se prosím vzpamatovat a otevřít oči. Vězte, že ženy nenahradí muže a muži nenahradí ženy. Nikoli z principu, nýbrž proto, že příroda jasně určila, kdo bude lovec a ochránce a kdo naopak bude o tyto ochránce pečovat. Nikdo nemá za zlé, že ženy chtějí dělat práci jako muži – pokud ale chtěj být skutečným přínosem, pak musí brát ohled na to, že je nikdo nebude nikterak zvýhodňovat jen proto, že dobrovolně vytvořil minoritní skupinu v mužském kolektivu.

Buďto je nutné brát ženy a muže rovnocenně a pak je možné určovat, kdo může a nemůže získat zaměstnání, nebo je nutné změnit zákony a posudky na zaměstnance, kteří si své zaměstnance pečlivě vybírají.

Hedvábná víla s vlhkými kalhotkami a rozkrok plný vášně

Sedí na stole s podepřenýma rukama a hlasitě sténá, zatímco šlachovitá pánská ruka zajíždí pod hedvábné, průhledné bílé kalhotky a letmo se dotýká malé kouzelné perly, produkující pocit spokojenosti, vášně a touhy. Malá a nevinná část těla skrývající se pod kalhotkami okamžitě reaguje na jakýkoli dotek a postupně do hedvábí napouští hromadu úžasné vůně, rozléhající se po celé místnosti. Pánský nos je nenasytný, hbitý jazýček hladový.

Zatímco jedna ruka zajíždí do mokré studánky s úžasným projevem, druhá mačká zakulacený zadeček připomínající šťavnaté a chutné ovoce, dodávající sílu i vzrušení. Lahodné a krásně tvarované plody, skrývající uvnitř nepopsatelné kouzlo. Nezkrotná touha, vlhkost a perverzní myšlenky postupují rychle do uvolněné hlavy a soustředěného mozku, zatímco pánské nářadí hledí na tekoucí proud vody, jenž ženský klín nabízí. Náraz o tvrdou zeď způsobuje poněkud masochistickou bolest, mačkání hebkého zadečku vzrušení, a tvrdé přirážení zvukovou kulisu v podobě hlasitého vzdychání. Ledově studený dech a sladký jazyk tvoří geniální kombinaci, kterou však roztažené dlouhé nohy opřené o pánská ramena lehce překonávají.

Každé zasunutí, každý dotek, každé pohlazení přes pružný zadeček je dokonalé…

Vyčerpané pánské ruce, záda sedřená do rudě červené krve, v očích strach a zároveň obrovská touha po hře plné násilností a spoutanosti. Ženské zápěstí sevřeno do kovových obručí způsobující pocit stísněnosti, hlava uložená do obrovského polštáře s nádechem bylinek, křečovitě zatnuté svaly a vlhkost v klíně; tajemný muž přejíždí jazykem přes veškeré přednosti, líbá zotročená záda od krve, zarývá nehty do nádherně lesklé kůže a sleduje zoufalé kousání do polštáře. Každou vteřinu neúprosně dodává maximální vzrušení, které signalizuje hlasitý ženský křik, rozléhající se po celém okolí. Silné vzdychání, pocit vězení a psychického nadšení.

Hlasité výdechy, poslední prohnutí v pánvi, pulsující mužská zbraň vnořená do miniaturního a úžasně mokrého prostoru, jenž každou vteřinu exploduje a vypustí vlnu tekoucí vůně…