Už kdysi dávno jsem si zamiloval focení. Můj táta před lety koupil špičkový Kodak EasyShare Z740, tehdy za nekřesťanské peníze, s úžasnou výbavou. Ten foťák jsem miloval a dodnes se někde nevyužitě válí, protože focení s iPhonem je jednodušší a praktičtější. Tehdy jsem pro focení dýchal.
Byl jsem schopen rozřezat dárky, vymačkat gel na zrcátko nebo hodiny cestovat, abych zachytil jeden jediný snímek. To byla doba, kdy mě focení nějakým způsobem naplňovalo a kdy mi způsobovalo radost. Pamatuji si na ty okamžiky, kdy jsem se s kamarádem vydávali za novináře, abychom mohli fotit ve střelnici. Stejně tak úžasné ale bylo lézt po střechách garáží podél věznice nebo otravovat postarší pár sedící na lavičce.
Čas plynul, galerie fotek stagnovala, pár dobrých výtvorů si lidé pověsili v bytě či kanceláři a já dostal první placenou zakázku – focení svatby. V podstatě to bylo jednoduché, půjčit si od kamaráda zrcadlovku a na automat našvíkat dvě stovky fotek. Po celou dobu jsem řešil pouze přepálenost, ostrost a úděsnou organizaci. Foťák jsem vrátil a odnesl si svých necelých pět tisíc korun, což bylo silně motivující pro další tvorbu. První focení za peníze přineslo takový obnos, který by motivoval snad každého.
Pochopitelně jsem si pořídil svou zrcadlovku a investoval peníze do dalšího vybavení a to ihned potom, co jsem dostal nabídku na druhé focení svatby. Tu jsem fotografoval v podstatě identicky, navíc tedy s panickou hrůzou o baterii či funkční paměťovou kartu.
A tak jsem si vydělal necelých deset tisíc korun za dvě hodiny práce. Teď si někteří z vás říkáte, že se vydáte stejnou cestou, vyděláte desítky tisíc a fotit přestanete. Což o to, dnes se stačí umět prodat a obalamutit lidi svými schopnostmi, ale realita je o něco krušnější.
Když jsem začal plánovat zřízení ateliéru, měl jsem hroznou chuť fotit nahé holky. Nikoli proto, že uvidím kozy a ženský klín (toho jsem měl v té době dostatek), ale proto, že toho byl celý internet. Takové akty nemusí být těžké - nebyly. Černé plátno, dvě 500W světla a holky jsem sehnal během dvou dnů.
A pak to přišlo – zákazník si stěžoval, že nemá fotografie do dvou hodin po focení jako prvně, protože jsem jel za přítelkyní. Po pěti hodinách úmorného držení nelehkého zařízení a skláněním se nad párem tupých pseudo-modelek jsem potřeboval relaxaci, což bylo očividně špatně. Vůbec nejde o to, kdo a proč si stěžoval. Šlo o to, že jsem si uvědomil, jak moc se podřizuji.
Hodně mě zaujal článek Filipa Rojíka, mladého fotografa studující tento obor, který mi v jistých pasážích mluví z duše.
Celou dobu nebylo podstatné, že jsem fotil, ať už dobře nebo špatně, za peníze nebo pro reference. Stále šlo o ty pokyny, které jsem musel dodržovat. Jedna chtěla zakrytá prsa, druhá vyšpulený zadeček, třetí vymazat druhou bradu. A mě to nebavilo a věděl jsem, že je všechno v mých očích špatně.
Pokud mě někdy bavilo focení, pak před lety. Neřešil jsem kompozici, ostrost, modelky ani pokyny. Nikdo mi neříkal, která kytka, člověk nebo louka je hezčí. Byl jsem pánem svého fotoaparátu a každý výsledek mě naplňoval dobrými pocity. Tehdy jsem byl ten cvakálek, který miluje barvy a rozmazané pozadí, nikoli ten shrbený blbeček, který dychtí po tučné odměně.
Nikdy jsem se k focení nevrátil a nevrátím. Občas něco vyfotím přes Instagram v iPhone a někdy si nechám udělat pár portrétů od Jiřího Vyhnálka. Nikdy už ale nebudu chtít za focení peníze. A až nyní mi došlo, proč Jiří miluje focení koncertů bez honoráře. Tehdy mi to nedávalo smysl…
A poučení? Dělejte to, co vás baví, nikoli to, co vám vydělá nejvíce peněz. Ačkoli je těžké se uživit a být spokojený, práce pro peníze vás jednou unaví k smrti.